Buddha svícen

 Když se řekne Buddha, minimálně si každý vybaví sochu v sedě, ve stoji i leže, která má různá gesta rukou. Původ oslovení Buddha – बुद्ध lze nalézt ve starých textech psaných sanskrtem, kde počátek nalezneme ve slově budh, což lze přeložit jako „Ten, kdo je vzhůru "

Oslovení tedy skrývá hlubší pojem , který se obecně vykládá pod pojmy osvícený či probuzený. Abychom mohli uchopit, kdo Buddha byl, je nutné se vrátit do daleké historie na dvůr indického království Kosala, jak uvádí písemné prameny.

 Král Shuddodan  शुद्धोदन a královna Mahāmāyā महामाया přivedli na svět svého syna Siddhartha Gautama सिद्धार्थ गौतम podle dochovaných záznamů  v roce 560 před naším letopočtem..

O životě jejich potomka je tolik záznamů, že žádný jiný směr či náboženství se tímto pyšnit nemůže. Příběhy jsou opravdu různorodé. Jeden vypráví o tom, že matce bylo o synovi předáno proroctví s dvojím obsahem.

 Jedna možnost byla, že se jejich syn stane mocnějším vládcem než jeho otec. Ve druhém, že má předpoklady stát se proslulým duchovním vůdcem. Otci se to samozřejmě nezamlouvalo, proto zvolil to, co očekával od svého potomka jako následovníka trůnu.

Siddharta byl nejen uchráněn před běžnou realitou života, ale naopak mu byl dopřán veškerý luxus královského dvora, aby si myslel, že život takový je. Daní za takový život bylo pečlivé střežení každého jeho kroku.

 Jak prameny uvádí, byla mu vybrána manželka Yashodhara यशोधरा , kterou si vzal v 16 letech. Z tohoto sňatku se jim narodil syn Rahula राहुल

Střežený život za zdmi paláce a iluzorní žití v bavlnce udržel Siddhartha do jeho 29 let, kdy ochutnal realitu života i srovnání toho, co opravdu žije on a ostatní lidé za zdmi okázalosti.

 Tato zkušenost se v buddhistických textech nazývá čtyři památky. Proč čtyři památky? Takto je v textech vysvětleno Siddharthovo setkání se čtyřmi lidmi, které potkal, když opustil palác se svým osobním průvodcem vozatajem Channa चन्न, který měl být jeho rádcem na cestách.

Čtyři lidé, kteří se spolu potkali se svým pobočníkem však představovali běžnou realitu, která byla před Siddharthou střežena a není divu, že jej vyvedla z rovnováhy a iluze života. Jeden člověk představoval stáří, druhý nemoc, třetí skon a čtvrtý chudobu.

 Vozataj Siddharthovi vysvětlil, že první tři lidé jsou součástí běžného života či životního cyklu, ale ten poslední byl žebrající mnich, který se zřekl hmotných statků a šel si svojí duchovní cestou.

Duchovně oddaný je člověk, který se oprostil od světských výdobytků a místo toho přijal cestu tzv. duchovní spásy. Ta se vyznačovala sebezapřením, meditací i žebráním na ulici o kousek jídla.

 Tato zkušenost tak otevřela Siddharthovi oči, že vzplanul zájem nejen vidět celý svět, ale i najít všelék pro všechny lidi a utišit své zmatené nitro. Stálé myšlenky, které ho nenechaly na pokoji, vedly Siddharthu k otázkám, jakým způsobem zmírnit utrpení lidí.

Texty hovoří o opakujícím se procesu znovuzrození, jež poutá každého jedince k životu, jeho úskalím, ale i výzvám. Aby Siddhartha započal svoji cestu, musel změnit svůj život a zříci se pohodlného života v bavlnce, což také udělal.

 Opustil i svoji ženu a syna, aby kráčel po cestě, která se do dnešních časů předává v buddhistické tradici. Jeho první kroky vedly k vizuální změně, kdy se zcela převlékl do prostého šatu a svůj zevnějšek upravil zkrácením vlasů.

První cesta vedla na břeh řeky Nairanjana नैरञ्जना  k lidem, kteří praktikovali velmi přísnou sebekázeň. Nazývali se asketové. Asketa je veden pojmem askeze, která označuje jakoukoliv formu praxe s tvrdou disciplínou, bez světských zájmů, protože jedině tak lze striktně dosáhnout výsledku na duchovní cestě.

 U asketů se Siddhartha opravdu naučil po šesti letech sebekázně i praktikování meditace, což vyžaduje opravdu pevný řád. Bohužel v naší krajině si mnoho lidí myslí, že jednou za týden (v tom lepším případě) stačí odjet na tzv. meditační víkend a po návratu pyšně sdělují: „umím meditovat“.

Bohužel jsou i tací, co mají svůj život v troskách, jsou založeni na hmotné záležitosti, provozují promiskuitu a tvrdí, že už o po jednom víkendu provádí terapie duše. Nu myslet si opravdu může každý cokoliv, ovšem jeho život a postoje řeknou vše.

 Určitě je na místě sdělit, že takové víkendové postupy jsou pouze uvolňující relaxace od pracovních povinností v týdnu a nemá to nic společného s meditací, i když se vždy kejhající husa ozve...

Když Siddharta zjistil, že askeze není cestou k realizaci, kterou hledá, rozhodl se odejít. Byl opravdu ve svém konání pevný, ale dospěl k závěru, že požadované odpovědi nedostal. Společníky askety takové rozhodnutí znechutilo, protože takové jednání brali jako selhání jedince.

 Dalším poznatkem byla daň za radikální přístup, která se projevila ve výsledku na fyzickém těle Siddharthi. Přísný řád se totiž týkal i stravy a ta zahrnovala pouze zrno rýže denně.

Když se dostal do vesnice Senani, setkal se s místní dívkou, která se slitovala nad jeho stavem a poskytla mu rýžové mléko. Po nabrání sil došel k závěru, že mu praxe u asketů dala velmi hluboké poznání a v tomto momentu již započíná jeho filosofická praxe zvaná střední cesta.

 Tím není myšlena praxe hlubokého sebezapření ani zvolení cesty rozkoše, nebo si vybrat trochu toho či onoho a nějak to spojit, jak je člověk zvyklý.

Odhodlanost Siddharthi najít způsob ukončení cyklu znovuzrození i skonu, vedla stálá a silná nespokojenost. Ve vesnici, kde se nacházel, mu místní sekáč trávy poskytl dar v podobě trsu trávy, na který usedl dle tradice pod strom a tam složil slib, že místo neopustí dokud nedojde k poznání – osvícení.

 Přesná citace jeho slibu :

"Tady na tomto sedadle se moje tělo může scvrknout, moje kůže, moje kosti, moje maso se může rozpustit, ale moje tělo se z tohoto sedadla nepohne, dokud nedosáhnu osvícení, které je tak obtížné dosáhnout v průběhu mnoha kalp." (Kalpa कल्प je označení pro věk v buddhistické kosmologii)

 Posvátné místo, které si vybral  k usednutí se jmenuje Bodh Gaya बोधगया ,

a zde také dosáhl nejvyššího i nedostižného osvícení, které dále vypráví barvitý příběh, jež se odehrál v hluboké meditaci.

 Na místě, ze kterého povstal Buddha – बुद्ध – osvícený, byla postavena stúpa स्तूप nazývaná Animeschalochana (stúpa je buddhistická stavba, která je symbolem klidu a míru), což je v dnešní době střežené poutní místo.

V zadní straně hlavního chrámu se nachází prastarý Peepal Ficus Religiosa – Fíkovník posvátný nebo taktéž strom Bodhi, který je v současnosti považován pouze za potomka původního stromu. I k tomuto se váže velmi rozsáhlý příběh.

 Na závěr lze dodat, že posvátné místo číší velmi silnou oddaností buddhistů nejrůznějších tradicí. Těžko lze pochybovat o silné inspiraci v odkaze pro dnešní svět, neboť každému člověku i národu přináší probuzení i skutečné možnosti cesty k osvícení.

Jak vidíte, symbolika malé sošky Buddhy nespočívá v božství, ale je posvátným symbolem stavu probuzení. Věřte, že každý den, kdy spatříte či dáte zapálenou svíčku k sošce, vdechne vám pocit vnitřní změny života.